Andrea a její první animační sezona
Každý příběh by měl mít svůj úvod. A protože nikdy nejsme staří na pohádky, tak proč nezačít tak, jak se patří?
Bylo nebylo, žilo jednou jedno děvčátko, které se vydalo na dobrodružnou cestu animace… Nechci brát iluze. Ale až tak jednoduché to není. Na začátek je fajn vědět, že animační práce je práce jako každá jiná. Zdůrazňuji – práce. Takže pokud sníte o měsících povalování se na pláži s koktejlem v ruce, koketování s atraktivním barmanem (barmankou) a interní soutěži “Kdo barvou nejvíce připomíná německého turistu”, zkuste raději sáhnout do úspor nebo upřít prosebné oči na rodiče, to je už na Vás.
Být animátorem je dřina. Vysoké pracovní tempo, málo spánku, hodně pohybu a úsměv na tváři, ať se děje cokoliv. Ale stojí to za to. Milion zážitků, přátelství, zdokonalení jazyků a v neposlední řadě obrovská zkušenost. Ne nadarmo se říká, že první sezóna je ta nej. A tyto “poprvé” mi utkvěly v paměti nejvíce.
Poprvé druhá rodina
OK, přátelé máme všichni. Ale toto je o něčem jiném. S úplně neznámými lidmi máte najednou fungovat 24/7 a v ideálním případě se nezabít. Ne vždy to jde snadno, začátky bývají rozpačité. A to, že se s některými nejste schopni domluvit (ať žije italská, řecká nebo španělská angličtina), o tom ani nemluvím. Budování vztahů velmi nepomáhá. A najednou, po pár dnech (a pivech) se přistihnete při tom, že člověku, kterého jste ještě před týdnem neznali, vyléváte srdce. A co je ještě podivnější – vůbec Vám to nepřijde divné. Váš tým je Vaše druhá rodina. Kryjete si záda a stojíte při sobě. Ať se děje cokoli, od stížností hostů až po citové krize. A o tom to je.
Poprvé na pódiu
Rada na úvod: nikdy (opakuji – nikdy!) se nenechte kolegy přemluvit k tomu, abyste v cizím jazyce, kterému nerozumíte, zahlásili něco do mikrofonu. V lepším případě se jen budete propadat hanbou, v horším mít co vysvětlovat šéfovi. Teď vážně. Postavit se na pódium před masu lidí a dělat čest svému povolání, “to entertain” (animátor anglicky – entertainer), je vcelku výzva. Denní zkoušky, noční zkoušky, denní zkoušky, noční zkoušky … A najednou stojíte na pódiu. První scénky, první tance. Hanba zůstává sedět v zákulisí a ať už jste šedá myš nebo tanečník beroucí si inspiraci slonem v porcelánu, najdete něco, co Vám opravdu sedí a budete to umět lidem prodat. A oni Vám energii, co jste jim věnovali, vrátí zpět. Vícenásobně. Budou se s Vámi smát, plakat, budou Vám tleskat, podávat ruce, fotit se s Vámi a věnovat Vám pozornost. Někdy po představení se za Vámi zastaví a řeknou, že to, co děláte, děláte dobře a dáváte jim radost a dobrý pocit. Občas se Vám otevřou a Vy si z těch střípků poskládáte příběh a budete si vážit úsměvu toho člověka o to víc.
A ten pocit stojí sakra za to…